Strání v průběhu roku

Ty moje jaro! Kdy u nás nastaneš? Nemůžu se dočkat té nádherné vůně lučních květin. Odraz ze slunce vytvoří na našem rybníku Žabka diamantový třpyt, tvůj jarní vítr zahraje Beethovena lesním šumem a králíci s liškami se hodí do gala. Na jaře slavíme Velikonoce. Chlapci si pletou pomlázky a děvčata malují kraslice. Ty straňanské jaro, ty to vše sleduješ. Nastane Velikonoční pondělí a děvčata se schovávají za stůl, aby je chlapci moc nevyšlehali. I přesto si je chlapci chytí a dají jim co proto, aby byly zdravé. A za toto všechno dostanou výslužku. Vypadá to, jakoby se spravedlnost před děvčaty schovala a ukazovala jim dlouhý nos. Jaké štěstí, že už brzy bude květen! Stromy se nastrojí do bílé krajky a děvčata už si ani nevzpomenou. Zjistí totiž, že louky a stráně září do dáli zlatým žárem – neváhají a v té žluté záplavě pampelišek sedí a pletou věnečky.

Léto má u nás tisíc chutí a vůní. Červené kuličky třešní na nás volají a jahody se strachem schovávají před babičkou pod lístky. To tak! Skončit v bublanině, když se dětem na jazyku krásně rozplývají. Slunce se opírá o klasy a ty pomalu zlátnou. Za chvíli po nich zbyde jen pichlavý koberec, po němž se začne prohánět vítr.

Je tu podzim. Podzim má nejpestřejší paletu barev, které hladí člověka po duši. Stromy odkládají oblečení, rok stárne. Ještě před nedávnem měl medové vlasy a náhle už mezi nimi prosvítají stříbrné nitky vloček.

Svatý Martin cválá po krajině na koni a veze s sebou bílou peřinu, která začne sypat třpytící se vločky. Chumelí jako na severním pólu. Brzy se pod ní schová celý kraj. Na kopci je slyšet dětský smích, vzduchem se nese vůně perníků a známá melodie koledy Chtíc, aby spal.

Spi i ty, můj rodný kraji, a čerpej sílu na další jaro.

Markéta Popelková, 8.A